REPORTÁŽ - Utiskovaná Němka nechtěla ve 14 letech do první třídy, radši nastoupila do rybičkárny. Estébáci muži tvrdili, že jeho bratr dělá špióna, měl z něj vyždímat informace… Mládež Karlovarska zdokumentovala osudy 11 osob, jejichž příběh v učebnicích nenajdete. Přesto o nedávné historii vypovídají mnoho. Je mezi nimi zakladatel první hokejové třídy, mediální poradce kardinála Duky, ale i ženy, které zažily násilí. Jedna z nich je zvěčněna v komiksu.
Kněz jako mediální rádce kardinála, adoptovaný sochař, prodavačka zklamaná privatizací či učitelka, co psala až prezidentovi. Jedenáct pozoruhodných osudů zpracovali v uplynulých měsících žáci a žákyně v Karlovarském kraji v rámci projektu „Příběhy našich sousedů“. Tento týden se mladí badatelé z několika škol sešli v sále Prvního českého gymnázia v Karlových Varech, kam přivedli i „své“ pamětníky.
Julius Vally, bratr Josefa, který se v minulém režimu „provinil“ emigrací do ciziny. Estébáci mu tvrdili, že v Kanadě jeho bratr dělá špionáž pro Ukrajinu a chtěli ho na něj nasadit! Dárek mu předali žáci ZŠ Truhlářská Karlovy Vary.
Před porotou i veřejností prezentovali v několika minutách člověka s jeho životním příběhem, hovořili o jeho prožitých strastech i radostech, o úskalích, která mu připravil komunistický režim nebo život v krajině takzvaných Sudet, adopce do německé rodiny či nutnost emigrace.
Dětem se často podařilo objevit mezi sousedy řadu výjimečných osob: „Stal se trenérem mladých kluků a aniž by o tom věděl, založil první hokejovou třídu v Evropě. Dostal se také na olympijské hry v Soči a trénoval některé slavné hokejisty,“ prozradili například tři sokolovské gymnazistky o 84letém Jaroslavu Částkovi ze Starého Sedla, učiteli tělesné výchovy a hokejovém trenérovi.
LIDÉ SE MAČKALI A DĚTI BREČELY… SLYŠELA TO JEŠTĚ DLOUHO POTOM
Některé příběhy působily více než smutně. „České děti se s námi nesměly bavit, museli jsme nosit na rukou bílé pásky, abychom se odlišili,“ citovali žáci ZŠ Nová Role z „knihy života“ Erny Tehlárové, která prožila dětství v chudé rodině v Kovářské na Chomutovsku. Její vzpomínky zahrnují časté útěky do krytu před bombardováním:
„Sice přímo obec bombardována nebyla, ale zato často byly poplachy, které se opakovaly i několikrát za noc. Obyvatelé museli utíkat do lesů. Pod železničním viaduktem muži zřídili úkryt, na zemi položili prkna a lidé se tam namačkaní krčili a děti brečely. Někdy ani nedošli domů a museli utíkat zpátky. Ten zvuk a rámus slyšela ještě dlouho po válce a bála se každého letadla a většího hluku.“
Období, kdy si nemohli hrát s českými vrstevníky, následovalo poté, co byl zrušen jejich odsun: Už měli věci na žebřiňáku a v rámci „odsunu Němců“ zrovna projížděli Vejprty, ale dojel je mistr z rybičkárny, kde pracoval Ernin bratr, kterého vedoucí potřeboval. Zařídil, aby se vrátili. Aby nemusela ve 14 letech zpátky do první třídy, aby se učila mluvit česky, radši nastoupila také do továrny.
Pořád se cítí jako Němka, prozradila mimo jiné – jen s tím dnes už nemá problémy. Manžel je pro změnu Slovák. Napínavou příhodu ze života další pamětnice, Marie Vařechové, ztvárnili karlovarští gymnazisté také formou komiksu.
BEZ DCERKY MUSÍM ODEJÍT…
Devadesátileté Anny Umlaufové, která osobně nedorazila, se mládež v simulovaném rozhovoru ptala například na školu: „Do školy jsem chodila, když na poli nebyla práce. Když byla práce – protože jsme měli zemědělství –, tak jsme museli dělat na poli,“ interpretovaly žákyně ze ZŠ jazyků Komenského v Karlových Varech doslovně odpověď rodilé Slovenky, která se dostala do Čech v rámci osidlování Karlovarska:
„Holce mojí bylo 5 roků, když já jsem odcházela z domova, a nechala jsem ju tam, tak asi víte, jaký to bylo, ale život naučí.“ Mimo jiné popsala, že se jako mladé holky musely v lese schovávat, když se blížila sovětská vojska. Strach, který prožívala za války, umocnil osobní zážitek s útočícími vojáky, kteří ji chtěli znásilnit.
Nejmladším mezi pamětníky byl kněz Romuald Štěpán Rob. „Je autorem námětu a scénáře pro Společný výslech, což bylo poslední interview Václava Havla pro Českou televizi v rozhovoru s kardinálem Dominikem Dukou,“ prozradili sokolovští gymnazisté na muže, který mimo jiné od roku 2008 duchovně doprovázel prezidentský pár Havlových.
BLBOUNI, AŤ NEJSTE PRODEJNÍ! ...A PAK NENÍ KOHO SE PTÁT
Řada pamětníků zažila potíže nejen kvůli společenskému režimu, ale i v osobní rovině. Hned u několika z nich hovořili náctiletí autoři tragédiích, často smrtelných: Paní Ingeborg se otec vrátil jen díky útěku z „pochodu smrti“, adoptivní tatínek v dětství zemřel řezbáři Lainovi, Slovenka Umlaufová přišla o dceru, trenéru Částkovi brzy zemřel bratr.
„Měli bychom se ptát svých známých, svých rodičů, prarodičů, na to, jak žili v minulosti, protože čas běží… A ve chvíli, kdy nás to začne v našem pozdějším věku zajímat, tak už se bohužel není koho ptát,“ podotkl během večera Lukáš Květoň, regionální koordinátor společnosti Post Bellum, která projekt vede.
Přes stinné stránky soukromého i pracovního života, o který se s veřejností – často včetně dobových fotografií - dělí všichni zmínění na stránkách www.pribehynasichsousedu.cz, mají mnozí pamětníci velmi pozitivní životní motta. Lidmila Hanzlová si i přes všechny nespravedlnosti myslí, že „když se chce, všechno jde“. Citát Květy Jiráskové, který kladla na srdce maminka, zní: Nikdy nedělej nikomu to, co nechceš, aby dělali ostatní tobě.
U svébytného Krušnohorce Laina mladí dokumentaristé zaznamenali výrok: „Učte se aspoň jeden jazyk, blbouni, ať nejste ve světě prodaný!“
„Myslím si, že bychom se měli vrátit k tomu, čemu prostě naši a moji předkové rodiče a prarodiče byli nejblíž, že měli širokou rodinu, a ti lidé se o sebe zajímali,“ shrnuje, možná za všechny, jednu z hlavních myšlenek toho, proč se zajímat nejen o přítomnost, ale také o minulost své rodiny i svých sousedů.
Pamětník Aleš Hora, jenž mluvil o foglarovských sdruženích, která konala dobré skutky. Rychlé šípy byly jeho vzorem. „Tatínek byl Sokol, proto ho po komunistickém převratu zatkli. Spoluvězni ho usvědčili a byl odsouzen na 10 let. Bylo to v roce 1953. Když viděl pan Hora tatínka u soudu po půl roce, nepoznal ho. Předtím to byl vysportovaný ztepilý chlap. U soudu se z něho stala lidská troska,“ popsali jeho vzpomínku žáci karlovarského gymnázia. Muž, který se z Teplic před revolucí odstěhoval do Karlových Varů kvůli vysokým hodnotám exhalací, se po roce 1989 pustil do obnovy Sokola na Karlovarsku.
O PROJEKTU
Projekt „Příběhy našich sousedů“ již několik let jej koordinuje společnost Post Bellum, která dokumentuje lidské příběhy pro archiv Paměti národa. Shrnutí půlročního snažení hodnotila nesoutěžně porota. „Každý z týmů si našel pamětníka, natočil jeho vyprávění, digitalizoval fotografie a dobové dokumenty, a všechny zjištěné informace pak zpracoval.
Letos vzniklo 10 rozhlasových reportáží a jedna videoreportáž, spolu s několika fotoalby a komiksovými příběhy,“ shrnul za Karlovarsko moderátor Ladislav Lansfeld, jak v minulém pololetí proběhl dokumentaristický projekt pro žáky 8. a 9. tříd a příslušných ročníků gymnázií. Zúčastnilo se 7 škol, které vytvořily 11 týmů, práce se zúčastnilo 45 žáků pod vedením 10 pedagogů.
Pamětníci usedli v první řadě, zcela vpravo je nejmladší – kněz Romuald Štěpán Rob.
