Karlovy Vary - Největší objev po archeologovi, který „očůral“ nacisty, je lepenka? Jeho pokračovatelé opět kopali na hradišti Tašovice. Prošli jsme s nimi cestu, kudy kráčel pračlověk.
Volně přístupná příroda tu prozrazuje i vojenské okopy nebo historickou těžbu uhlí či křemence, který si v minulém století uzurpovali Sověti. Jaké „terno“ našli badatelé teď v srpnu?
Vyhlídka ze skalního suku u hradiště Tašovice nad řekou Ohře. Odsud měl pračlověk skvělý přehled o okolí a skalní útes ho přirozeně z jedné strany chránil. Středověký Slovan si po ostatních stranách vybudoval opevnění. Jeho předhradí se nyní v srpnu zkoumalo a naše spolupracovnice byla přímo u archeologických sond.
Karlovarská památková rezervace Tašovice (nazývané i Starý Loket) skýtá poznatky o pravěkém osídlení a zároveň raně středověkém hradišti Slovanů. V srpnu se zde konala ojedinělá a již neopakovatelná událost. Unikátní exkurzi už v tomto stejným způsobem nebude možné spatřit. Nápad vznikl díky koronaviru. Čtenáři eDeníků se jí - alespoň formou on-line reportáže - mohou „účastnit jako“ jedni z mála.
MÝTUS, NEBO REALITA?
„Můžete je osahat. Ale nikam to nenoste, tolik jich nemáme,“ upozorňoval Filip Prekop z Národního památkového ústavu Loket, když nyní v Tašovicích ukazoval hmotné nálezy z archeologických sond. Omezený počet lidí mohl po předešlé rezervaci kouknout jeden jediný den expertům pod ruku, a to na nalezišti přímo v době probíhajících prací, kdy tu vyhloubili sondy a prosívali zeminu.
„Je to výrazná krajinná dominanta nad ohybem řeky Ohře, tvořící hezkou vyhlídku. Lákala svou pozornost v mnoha různých obdobích. To, co jí vtiskává dnešní podobu, je dvojice valů, které vymezují jistý prostor okolo zmíněné vyhlídky – čtvercové vyvýšené ploše, která pokračuje ke kraji skály, říkáme akropole. Jde o centrální část či vlastní hradiště. A za asfaltovou cestou je ještě linie předhradí,“ upřesnil loketský archeolog Filip Prekop.
V regionu je znám dřívější populární objev z Tašovic od archeologa Františka Proška, který zde po sobě zanechal velkou sondu z let 1948 až 1950. Poutavě o něm na místě mluvil Jan Eigner, archeolog Národního muzea, který se specializuje na období lovců a sběračů. Zmíněný Prošek za války kopal v Českém Krasu, to mu bylo zhruba patnáct dvacet let. V roce 1942 byl jako obyvatel okupované země nasazen pro nucené práce v nacistickém Německu.
„Aby se dostal z totálního nasazení v pozdější NDR, použil fígl, který klukům někdo poradil: jíst kyselinu pikrovou, která potom v těle evokovala žloutenku. On se tedy díky tomu z totálního nasazení dostal. Ale záhy jej dostihlo onkologické onemocnění,“ podotkl k badateli, který zemřel ve věku 36 let.
Odkryvem Prošel v letech 1949-50 zachytil mezolitickou dvojchatu s dvěma zahloubenými ohništi, datovanou do období lovců 8 až 6 tisíc let před naším letopočtem, tedy ze střední doby kamenné.
„Je otázka, jestli opravdu šlo o zbytky obydlí nebo mix různých zásahů, různých osídlení. A navíc jsme tady na slovanském hradišti, takže – aniž bych chtěl bourat nějaký mýtus –úplně jisté to není. Spolehlivější je, v té části směrem k řece, existence slovanského srubu,“ podotkl ještě pražský odborník.
Lovci-sběrači tudy kočovali zhruba v době 12 tisíc až 10 tisíc let před Kristem. Podruhé tedy bylo místo osídleno v 9. století našeho letopočtu, kdy vzniklo právě slovanské hradiště, opevněné dvojitou hradbou. Nástupnické menší hradiště z doby 10.–12. století zcela zaniklo v důsledku těžby kamene. Původní hradby, které měly až čtyři metry, jsou do dnešních časů dochovány v podobě valů, až dvoumetrových. Ani po nich už ale na některých místech není ani památky - kromě těžebního lomu splynuly s okolním povrchem i vlivem někdejších archeologických prací.
DŮKAZ O PRVNÍCH ZEMĚDĚLCÍCH I SOVĚTSKÉM PODRUČÍ
Co také víme s určitostí, je, že jsme v tomto místě přišli o řadu nerostného bohatství. Výchozy takzvaného dinasového křemence, už jen nevýznamné kvality oproti jiným severozápadním nalezištím například na Mostecku, byly vesměs zničeny. „A to masovou těžbou za války a do doby zhruba 60. let, protože se využívaly jako příměs do dinasu, který pro svou žáruvzdornost sloužil na vyzdívku vysokých pecí. V rámci Varšavské smlouvy se ´lifroval´ hlavně do Sovětského svazu. Byl to náš vynikající artikl,“ poznamenal Eigner.
Na srpnové nálezy s výkladem a ukázkou mapových dokumentací starých i přes sto let se na místo archeologických prací mohl přijít podívat jen omezený počet osob.
V současnosti je pro místní památkové pracovníky lokalita významná především pestrým spektrem nalezených artefaktů. „Každá běžná lokalita obsahuje jednu nebo dvě součásti z nějakého období historie nebo prehistorie. U této lokality Karlovarského kraje je významné to opakované vyhledávání osídlení, které se zde ukázalo: Hovoříme o význačném horizontu doby paleolitu a mezolitu, lovců-sběračů. Dokonce jako jedna ze dvou známých lokalit v celém kraji prokazuje i první zemědělci, tedy neolit – mladší dobu kamennou. Stejně tak odsud máme fragmenty z doby bronzové,“ vysvětlil Filip Prekop.
A pak je zde po drahné pauze prokázáno osídlení v raném středověku, tedy ono hradiště z 9. až 10. století našeho letopočtu. „Ten je také v Karlovarském kraji relativně vzácný. Je totiž typický spíše pro Chebsko, přímo Cheb a několik vesniček okolo, například ve zlomkových materiálů v jádru města Loket, s hradem nesouvisející. Na druhou stranu po proudu řeky Ohře například pak lokalita Velichov. Vše mezi tím je velmi sporadické. I toto samo o sobě je vzácná vrstva archeologických památek,“ dodal Prekop.
„TADY POD SKÁLOU MĚLI NEJSPÍŠ NAHOZENO“
Eigner přemítal, proč se člověku z doby kamenné právě tady líbilo. „Třeba proto, že zde měli výborný přehled o zvěři. Pokud zde eventuálně chodila někde koridorem, tak byla odsud na ráně. Podobně krásné místo je naleziště v Tašovicích přímo ve vsi, kde vyrostla novostavba nad řekou – je to rovněž místo položené v návrší, terasa nad řekou Ohře.
Ostatně - příznivost uchovává název ulice U Brodu. Zůstaly tam dva kamenné prahy, které pravděpodobně fungovaly už od pravěku - i později - jako místo snadného přechodu. Ale i jako mělčina na lov ryb. Mezolitici byli často rybáři, takže tady pod skálou měli pravděpodobně nahozeno,“ podotkl archeolog. Tehdejší lidé podle něj lovili úplně všechno, na co si vzpomenete. „A sbírali všechno, co se dalo sníst. Prostě krajinu zužitkovávali, jak nejlíp uměli,“ shrnul.
O samotném fungování tehdejších společností prý ale pořád víme dost málo. Co je ale jednoznačné, je skutečnost, že komunity lovců-sběračů na sebe navzájem hodně působili. Nebyli nijak velké, nestavěli megalomanské osady jako lovci mamutů.
„Šlo nesporně o mnohem menší skupiny o pár rodinách, které se pohybovaly krajinou. Nadpoloviční většina nalezených kamenných surovin je z velké dálky, někdy jde i o jeden dva tři kameny přinesené od Dunaje, což dokazuje, že mezi těmito skupinami fungovala silná interakce. Musely se potkávat,“ tvrdí Jan Eigner. „Samozřejmě když to byly dvě rodiny, které se tady někde pohybovaly, tak i z hlediska jejich potomků se musely potkávat s někým jiným,“ podotýká ještě s úsměvem.
„NĚKDY JE DŮLEŽITÉ I TO, CO NENAJDETE“. A CO LEPENKA?
Soudobí badatelé z Národního památkového ústavu Loket se snaží mimo jiné zpřesnit předešlé výzkumy nebo potvrdit ty velké z přelomu 40. a 50. let. Ukázali i snímek Františka Proška z roku 1950.
„Je zde záběr sondy, kterou jsme se právě letos pokusili najít, a to úspěšně. Respektive jednu stěnu, neboť se ukázalo, že oni hranu dané plochy ještě vyložili jakousi lepenkou a ta na místě tedy zůstala. Zřejmě měli v úmyslu ještě někdy pokračovat, a chtěli tedy být schopni konec nalézt, protože už sondu zasypali,“ objasnil Filip Prekop.
Foto: Sonda s pozůstatkem lepenky zaujala i laiky.
Díky tomu jsou dnešní archeologové nově odkrytou plochu zasadit do souřadnic a už vědí, kde se co nacházelo. Zpřesnit či navázat na předešlý výzkum je tak mnohem snazší. „Hodně nám tím pomohli. Takže paradoxně jeden z nejdůležitějších nálezů našeho výzkumu je lepenka,“ dodal.
Za silnicí, na druhou stranu od akropole, nás přivedl k sondě, která vypadala naprosto jednoduše, ale poskytla překvapivá zjištění dvojího druhu. „Jednak tím, co jsme našli, ale zároveň bylo zajímavé i to, co jsme nenašli. Nacházíme se v části posledního potencionálního autentického terénu z doby fungování onoho slovanského hradiště. Reliéf by měl být tedy nejméně poškozen. Zároveň jsme chtěli zjistit, jak moc a co všechno mohlo být zničeno zdejším dolováním písku,“ vysvětloval.
A překvapení? „Že z raného středověku, zdoby hradiště, jsme tu neměli vůbec nic! A naopak relativně i mělce pod povrchem, nám ´běžely´naopak kamenné industrie.“
Doplnil jej pražský expert na dobu kamennou Jan Eigner: „V té písčité části se vyskytovaly opět kamenné nástroje, hlavně odpad z jejich výroby z období nejspíše mezolitu.
Bylo to překvapivé, protože tady jsme to už nečekali. Lovecko-sběračská tábořiště obecně nezabírají plochu větší než třeba 10 krát 10 metrů, někdy i méně, pětkrát pět. Tady se ale tedy prokázalo osídlení lovců sběračů na velké ploše, z čehož lze usuzovat, že se sem vraceli opakovaně - mohli tady být desetkrát, možná padesátkrát. Je to období mnoha tisíc let….“
V místě převládala eroze nad sedimentací, takže když po těšovické rezervaci dnes chodíme, tak v podstatě stojíme na téměř stejném povrchu, na kterém stáli naši slovanští - raně středověcí - předkové. Oproti tomu například v dobách ledových se navávaly spraše, takže se vytvořili vysoké mocnosti, které se pak těží v cihelnách.
„Tady je val a na tom jenom drny. Pomalá sedimentace je nevýhoda, kterou zde při zkoumání starých osídlení máme –nejsme proto schopni jednoduše odlišit jednotlivé návštěvy: jestli tady někdo byl v roce 11 005 před Kristem a potom v roce 10 0 20, tak to vidíme pomíchané dohromady,“ interpretoval situaci Eigner.
U největší sondy využili archeologové utržené části zeminy. Nechtějí prý přírodu ničit, tak hledají její přirozená narušení.
U největší sondy o kousek pro změnu poznamenal Filip Prekop: „Uhlíky na dně, to je to největší drama, největší terno, které tu máme.“
Jde o místo, kde archeologický tým využil utrženého břehu s porušením na jedné straně. „Když si vzpomenete na tu lepenku i sondu, tak jsou velmi malé, a tady najednou takováhle ´lochna´, která z toho vybočuje. Je to následek toho, co očekáváte před výzkumem a co se pak na vás vyklube…“ nastínil u schodovitého výkopu a mimo jiné řekl: „Co je zásadní – tady jsou nejcennější uhlíky. Máme zde autentické zbytky stavební konstrukce a po odběru těch vzorků budeme moci určit stáří těchto dřev a porovnat vznik akropole k předhradí.“ Právě předhradím se totiž předešlé historické výzkumy nezabývaly.
„Při zkoumání předhradí a opevnění předhradí jsou pro nás nejcennější uhlíky, ze kterých je ta konstrukce a jsme schopni říci, kdy se z nich ty uhlíky staly, tedy kdy přestaly být živým dřevem, a s nějakou tolerancí nám to řekne přesně, v jakém období se pohybujeme,“ doplnil ještě Prekop.
Současná mapová situace a vyznačení sond i okopů (vpravo příjezd od Tašovic, ulice Slovanské). Příčně šrafované kulatá místečka jsou vojenské okopy z 20. století. Červená ohraničení označují pozůstatky valů z 10. století. Žluté plochy jsou místa výzkumů z let 1940 a 1949, růžové plochy byly návrhy výzkumů současných archeologů. Šrafovaná místa vyznačují místa těžby. (reprofoto)
80 LET OD „DETEKTIVNÍ“ METODY. JAKO U CIMRMANA…
„Radiokarbonové datování by se nám velmi hodilo i pro ostatní nálezy raného středověku, protože ani výzdoba keramiky v tomto období zas tolik ´citlivá není´. Víme, že z minulých výzkumů se v konstrukci toho opevnění nacházely dřevěné prvky, které jsou zuhelnatělé. Hodily by se nám dnes jako vzorek pro datování. Ale nebyly bohužel odebrány…,“ krčí rameny odborník.
Co se týče nejstaršího datování lidské činnosti, je rovněž problematické, protože na rozdíl od intravelánu vsi odsud nepocházejí žádná radiokarbonová data. „Odvozujeme stáří naleziště podle tvaru nástrojů a podle vrstev, v nichž se nacházely. Ve starším výzkumu na jiném místě se nám podařilo získat přesnější datování osídlení například ze spálených skořápek lískových ořechů. Tady je to jako v Cimrmanovi - ´plus minus 200 let´,“ rozesmál Eigner přítomné exkurzisty.
Třetí sonda si vyžádala nástup techniky.
Hradiště Tašovice zaujímá celkově plochu asi 4,5 hektaru. Na vyhlídku, která je na strmé skále, se dostanete bez problémů po pěšinách. Mnohem více nešvarů, než od turistů a archeologů, se na zdejší přírodě v novodobých časech podepsala těžba písku a v minulém století ji narušily také vojenské okopy. „Jámy, které tu občas vidíte, jsou zbytky vojenských okopů. Možná se tady zakopával někdo z vašich předků. Zbylo to zde ještě po válce,“ upozorňoval posluchače Jan Eigner. „Šlo o aktivní vojenský výcvikový prostor vojáků, kteří měli kasárny ve Dvorech,“ doplnil ho místní Filip Prekop.
Více informací o archeologické lokalitě a hradišti Tašovice (avšak bez zjištění z letošního roku) můžete nalézt na portálu Památky a příroda Karlovarska. Kolem hradiště mimochodem vede naučná stezka Doubí–Svatošské skály.
Jednorázová akce se uskutečnila v rámci série výprav v rámci celostátního „Archeologického léta“. Nápad vznikl jako reakce na koronavirovou epidemii a snahu motivovat Čechy, aby objevovali zvláštní místa ve své domovině a nemuseli za zážitky cestovat do zahraničí.
Archeologické ústavy AV ČR v Praze a v Brně ve spolupráci s Národním památkovým ústavem a dalšími archeologickými pracovišti připravily cyklus komentovaných prohlídek vybraných archeologických lokalit. Prohlídky vždy zajistili odborníci, kteří nechali nahlédnout, co obnáší práce archeologa a co se skutečně skrývá v zemi na známých i pozapomenutých lokalitách.
