Sokolov - V letošním roce přibyly v Sokolově čtyři další stolpersteiny, kameny zmizelých, které se ve formě dlažební kostky se jménem umisťují před domy, kde dotyčný žil. Jsou věnovány židovským obětem holocaustu.
V tehdejším Falknově žilo několik rodin s častým židovským příjmením Pollak. Jednu z nich tvořili manželé Franz a Rosa, oba narozeni v roce 1891. František se narodil v obci Snět u Dolních Kralovic , jeho žena v Mladé Boleslavi. Spolu se vzali v roce 1918 v Mladé Boleslavi a vzápětí se usadili v Sokolově. Po celou dobu 1. republiky bydleli a provozovali malý obchod s konfekcí v tehdejší Sommergasse číslo 6.
V roce 1919 se jim zde narodil syn Hans, v roce 1921 syn Louis, jenž však v 10 letech zemřel, a roku 1923 dcera Edita. Ve městě rodina žila a pracovala, děti chodili do školy, a to až do osudného roku 1938. Tehdy pod tlakem vzrůstajícího antisemitismu odešli do Prahy, kde našli azyl ve čtvrti Michle. Dcera Edita, vyučená kadeřnice, se v hlavním městě seznámila s o deset let starším židovským uprchlíkem z Podkarpatské Rusi, konkrétně z Mukačeva, obchodníkem (a v té době sklářem) Samuelem Schwimmerem a v roce 1941 se za něho provdala. Jejich štěstí trvalo bohužel jen krátce. 10. srpna 1941 byli oba zařazeni do transportu do Terezína. Tam o rok později doputovali i Editini rodiče, Franz a Rosa, kteří však v Terezíně pobyli jen deset dní. Poté byli transportováni do vyhlazovacího tábora Malý Trostinec v Bělorusku, kde byli oba zavražděni.
Jejich syn, Hans Pollak, byl od ledna 1942 do března 1943 internován v tzv. přeškolovacím táboře Lípa u Havlíčkova Brodu. Tábor byl nacisty zřízen proto, aby tam byli z celého protektorátu stahováni mladí židovští muži, kteří měli největší potenciál k vytváření odboje. 6. března 1943 jej pak čekal transport do Terezína a v prosinci 1943 další transport, jenž směřoval do Osvětimi. Domů se již Hans Pollak nikdy nevrátil.
Naživu tak zůstala jen dcera Edita se svým manželem Samuelem, kteří přežívali v Terezíně. Na podzim 1944 však i je čekal transport. A sice také do Osvětimi.
Zde však okamžitě po příjezdu nezahynuli v plynové komoře jako statisíce dalších. Samuel byl shledán jako zdravý a silný, tudíž vhodný na práci a k tomu, aby doufal, že bude smět žít o něco déle. V únoru 1945 byl veden jako vězeň koncentračního tábora Gross-Rosen, kam byl z Osvětimi přesunut. V jeho dokumentaci se zachovala poznámka „Transport Wüste 5“, což je poměrně zajímavé, neboť tzv. „Akce Wüste“ byla akce, kdy správa SS nahnala na 10 000 židovských vězňů do několika poboček tábora Natzweiler, aby na úpatí Švábských Alp zkoušeli pro nacisty těžit ropu z povrchových dolů na břidlici. Jedním z nich byl i Samuel Schwimmer, který se tak ocitl v pobočce Dormettingen a v dubnu 1945 pak v další pobočce v Bisingenu, odkud byl 14. dubna 1945 vyhnán na pochod smrti. Měl však obrovské štěstí, pochod přežil a byl osvobozen americkou armádou v táboře Dachau, kam byli vězňové z Bisingenu vyhnáni. Zde se však jeho stopa ztrácí a nic dalšího o něm zatím bohužel nevíme.
Osud jeho mladé manželky Edity, rozené Pollakové ze Sokolova, byl ale mnohem více smutný a navíc i poměrně krutě paradoxní. Někdy v zimě 1944/1945 byla zařazena do jednoho z evakuačních transportů z Osvětimi (pochodů smrti), jenž v následujících měsících putoval přes Slezsko, Sasko a Bavorsko až na území západního českého pohraničí, do koncentračního tábora ve Svatavě. A zde, 16. března 1945, jen zhruba 4 kilometry od svého rodného města, ve svých 22 letech, Edita Schwimmerová, rozená Pollaková, zemřela a byla pohřbena na židovském hřbitově v Sokolově.
