Karlovarsko - Ve Valči ještě před zavřením restaurací stihli uspořádat besedu s plukovníkem ve výslužbě Bedřichem Švehlou.
První porevoluční velitel Vojenského výcvikového prostoru Hradiště odtajnil podrobnosti o někdejším životě ve vojenském újezdu Doupovských hor. My se ptali na to, zda i po čtvrt století v záloze sleduje současné krizové dění. Odpověď překvapí, někoho nepotěší.
Plukovník neseznamoval se zákulisím života ve vojenském újezdu jen slovně. Napsal o tom už druhý díl knihy „Tenkrát na Doupově“, kterou představil.
Hradiště je největší z českých vojenských výcvikových území a také jedno z nejrozsáhlejších ve střední Evropě. Zaobírá převážnou část Doupovských hor, které jsou mimo jiné zároveň největším sopečným komplexem České republiky.
Co vše se tam dělo po válce, píše formou čtivých vzpomínek Bedřich Švehla v knihách „Tenkrát na Doupově“. Armáda mu prý do psaní nezasahovala. „A pokud jsem něco prozradil, je to stejně už promlčené,“ podotkl autor.
Tajemný bunkr Jasyr
Na četné žádosti čtenářů zde také odhalil – ve spolupráci se Spolkem vojenské historie Jasyr a jejím předsedou Miroslavem Andonovem – tajemství záhadného bunkru Sovětské armády v prostoru Malý Hlavákov.
V aktuálním, druhém díle své knihy, vysloužilý plukovník podrobněji popisuje, jak v újezdu fungovala pošta a železniční doprava, jaké složky ozbrojených sil zde až do vzniku vojenského újezdu působily. Přidal i řadu osobních zážitků. Zvlášť podrobně popisuje osudy několika svých přátel, které Vojenský újezd Hradiště nezapomenutelně „poznamenal“. To již spadá do kategorie dříve přísně utajovaných skutečností. „V 70. roce byla naším a sovětským ministerstvem obrany podepsána smlouva o bezplatném pronájmu tohoto prostoru. Sloužila tam osádka KGB," prozradil mimo jiné Andonov. Šlo o podpovrchovou stavbu, která se dle mýtů stavěla pouze v noci.
Žába na prameni
Veřejnost se zajímala také o někdejší kšeft s minerálkou ze Žebletína, díky kterému se mohl plukovník stát milionářem. Překvapivě prozradil podrobnosti tohoto zákulisního „obchodu“, který nakonec překazil.
„V roce 1990 jsem dělal na statku a vím, že náš ředitel Malhaus byl v nějaké společnosti, která chtěla čerpat tu minerálku a vozit někam. Chtěli tam mít stáčírna, kterou jste jim prý nedovolili vy, vojáci. Je kolem toho hodně fabulací," začal na toto téma přítomný posluchač Majer, který pokračoval: „Chtěli to stáčet, prodávat, ale že vojáci dělali problém... Víme z historie, že Mattoni pramen koupil jenom proto, aby neměl konkurenci, stáčel v Kyselce, tam nechal pramen volně vytékat. Jak to tenkrát bylo?
Byli největší problém vojáci?"
Na to plukovník Švehla celou věc objasnil: „Já jsem nastoupil na podzim do funkce a na jaře jsem se poprvé dozvěděl o problému Žebletínky coby ekonomického nástroje rychlého zbohatnutí. Existovaly zde v té době dva zájmy. Jeden zájem byl od obcí a lidí, kteří bydleli na východním okraji prostoru. Jmenovaný ředitel statků kolem sebe soustředil skupinu více nebo méně pochybných podnikatelů, dovolím si říci ´dobrodruhů´. A pak tady byla mnohem nebezpečnější skupina, která mohla věci zvrátit, a v jejím čele byli bohužel někteří generálové tehdejší Československé lidové armády. Nechci je jmenovat, jednoho jsem myslím jmenoval v prvním díle své knihy v kapitole Jak jsem mohl být milionářem. Mohl jsem být milionářem, dneska bych tu asi nechtěl a možná bych konkuroval i Mattonimu," poznamenal.
Zachránil jste Doupov!
První skupina neuspěla, protože šlo o civilisty a na Doupově neměli co dělat. „Takže tato skupina byla eliminována poměrně briskně," pokračoval Švehla: „Horší to bylo s druhou skupinou, která na to šla poměrně rafinovaně. Obešli všechny dotčené orgány – začali na ministerstvu zdravotnictví, zašli na balneologický ústav, nechali si udělat rozbory léčivosti, využitelnosti a podobně. Jako budoucího akcionáře do svých tenat chytili i správce tehdejšího vojenského újezdu a některé další funkcionáře. Všechno bylo připraveno, chybělo jen razítko od velitelství Vojenského výcvikového prostoru Doupov. Generál za mnou přišel, že zakládají akciovou společnost, ´je nás tady 14´, nějak jsme si rozdělili procenta a na tebe by zbyly dvě. Tak jsme tam tak chvíli seděli a oni: ´Oni se ti ty dvě procenta asi nezdaj, tak ti dáme čtyři.´ No a když jsem po pracovní době vypili becherovku, už jsme byli na osmi procentech."
Happyend ale pro akcionáře nenastal. Příští den přijeli a plukovník Švehla jim prý v přítomnosti tří pracovníků řekl, že udělá vše pro to, aby se jejich úmysl nerealizoval. „Přece nepřipravím naše vojáky o to potěšení pít minerální vodu, pobíhat potom s průjmem po Doupově a ostatní připravit o tento zážitek,“ zakončil své vyprávění s úsměvem. „Klobouk dolů. Zachránil jste Doupov!“ zvolal posluchač.
Podle Švehly byli ještě chvíli nepříjemní, volal i nejmenovaný náčelník generálního štábu, který dokonce přijel. „Pak už to nekomentoval, byl na tenkém ledě…," poznamenal ještě plukovník.
Havel a pivo
Švehla nevynechal při psaní ani nešťastnou událost se skákající střelou, kdy dělostřelci ze Sokolova stříleli jinam, než měli, a zasáhli obytný dům. Aféru rozvádí nadmíru detailně. Nepomlčel ani o návštěvě Václava Havla v roce 1991, který se sháněl po pivu.
Nechybí ani pověstná zdrcující "doupovská zima", kdy teploměr ukazoval minus 38 stupňů Celsia a salám prý tehdy krájeli sekyrou. „Přežil jsem na Doupově i něco nedobrého, ale to dobré vždy převládlo, “ prohlásil na besedě.
Současná situace vyžaduje kázeň všech občanů
Po skončení akce jsme od váženého exvelitele dostali nečekanou informaci k současnému nouzovému stavu, respektive čeho se neměla armáda zbavovat… Je podle plukovníka česká armáda cvičená na epidemiologické situace a má být nějak zapojena v současném nouzovém stavu?
„Armáda je především cvičena a určena k obraně teritoria před vnějším nepřítelem a plní úkoly v rámci NATO,“ upozorňuje Bedřich Švehla a pokračuje: „Bohužel v minulosti byly zrušeny tři pluky civilní obrany, které byly pro podobné události speciálně cvičeny, měly příslušnou techniku a odborníky. Kdosi z vojenských a politických diletantů rozhodl, že tuto důležitou složku armády nepotřebujeme…,“ dodává ironicky s dovětkem, že se podle nich zřejmě nedala využít v zahraničních misích.
„Došlo k rozpuštění těchto pluků a jejich výzbroj a výstroj zmizela neznámo kde…,“ poukazuje na další nešvar.
Podle plukovníka je ale pochopitelně možné i současnou českou armádu využít – v krajním případě – i jako doplňkovou sílu při řešení mimořádných událostí. Těmi mohou být záplavy, vichřice, hromadné katastrofy, požáry a podobně. „Zažil jsem situaci se záplavami, ale ten rozsah byl omezen a nedá se srovnávat se současnou situací,“ poznamenává s tím, že k těmto úkolům je skutečně připravována jen okrajově.
K současnosti, která do českých rodin přináší řadu omezení a příkazů, se na přání redaktorky také vyjádřil: „Domnívám se, že je to hlavně otázka odborného řešení a kázně všech občanů plnit opatření, nařízená vládou. Samozřejmě situaci průběžně sleduji a myslím si, že přijímaná opatření jsou zcela adekvátní.“
Bedřich Švehla a kniha Tenkrát na Doupově
Knihu (letos již 2. díl) napsal z popudu svých „kamarádů-spolubojovníků“ jako výsledek mnoha svých vzpomínek a vyprávění při společných setkáních bývalých spolužáků z Vojenské školy Jana Žižky v Bratislavě a Vyššího vojenského učiliště Otakara Jaroše ve Vyškově.
Jako jediný z nich celý vojenský život prožil u prvosledových jednotek a útvarů 19. a 20. motostřelecké divize. Zde prošel velitelskými funkcemi velitele čety, roty, praporu a pluku.
Později vykonával funkci náčelníka operační skupiny a náčelníka štábu 19. Motostřelecké divize v Plzni.
Po jejím rozpuštění v roce 1990 přijal nabídku vykonávat funkci velitele Vojenského výcvikového prostoru Hradiště. Zde působil do března 1995, kdy odešel do zálohy.
Žije z Plzni.
