Mostecko - Víte, jaká je nejvyšší hora okresu Most? Určitě bude muset řada z vás přemýšlet. A kolik měří? To bude asi laskavých (a vědoucích) čtenářů ještě méně. Loučná v okrese Most se vypíná do výšky 956 metrů nad mořem.
Kdo na ní byl a kdo třeba vícekrát? Takových turistů je určitě dost. Ale co třeba dvacetkrát, stokrát? To je nesmysl, hloupost... Nebo ne?
Litvínovský atlet a rodák z Lomu, 52letý Karel Karas, vytvořil v minulém roce rekord. Svůj, republikový, asi i evropský a možná světový. Na Loučnou v průběhu dvanácti měsíců roku 2018 vyběhl 210x. Jen tak. Z radosti a kvůli tréninku. V průměru byl tedy stále aktivní amatérský běžec nahoře skoro čtyřikrát v každém týdnu.
Co přitom všechno při tom zažil a viděl? Proč tam běhá? Zajímavého chlapíka, kterého kamarádi přezdívají Beruška, jsme si pozvali k rozhovoru.
Kdy jste byl na Loučné poprvé?
„Na základní škole, asi v roce 1979. Vzal nás tam pan učitel Sochor z Lomu. Zaujalo mě už to, když řekl, že půjdeme na „Wiesenstein.“
Čím vám tento kopec tak učaroval?
„Už ani nevím. Ale vlastně vším. Už tenkrát se mi tam líbilo. Je to tu nejvyšší hora, okolo je krásná příroda a z vrcholku nádherný rozhled.“
Kam až?
„Nejlepší je to v zimě nebo po dešti, když je čistý a vyfoukaný vzduch. Loni jsem právě na prvního května (dívá se do svého zápisníku) viděl i Krkonoše! Třicátého dubna pršelo, tak to bylo ráno krásně vymetené. Mám to tady (cituje): 1. května, 8:10 hodin, +4 stupně, úžasný výhled: Krkonoše, Ještěd, 1012 metrů, Klínovec 1244 metrů.
To ale nebude často...
„Musí být štěstí na počasí. Povede se to tak třikrát čtyřikrát do roka.“
Odkud nahoru startujete a kudy běžíte?
„To je různé. Z Litvínova, z Oseka, záleží, odkud se třeba vracím. Taky kolem Rýzmburku. Běžím přes Loučky nebo kolem vodárny přes Meziboří, jak kdy.“
Co kdyby vám někdo nevěřil? Máte jak ho přesvědčit?
„Záznamy si vedu od roku 2013, ale běhal jsem na Loučnou už dřív. Ten rok jsem se nahoru dostal 171x. Píšu si to do notesu. Třeba s teplotou, když je málo stupňů, nebo jaký byl výhled. Vždycky zaznamenávám východy a západy slunce. Další léta počty mých výšlapů trochu klesaly: 154, 153, 123, 113. Byl jsem někde na cestách a neměl tolik času. Tak jsem si loni řekl, že bych chtěl ten svůj rekord překonat a dát 180… Začal jsem hned prvního ledna. Když hranice padla a viděl jsem, že by to mohlo být víc, chtěl jsem dosáhnout dvoustovky. Pak se to povedlo a ještě pár dní zbývalo. Tak jsem chtěl počet zakulatit na 210. Stalo se osmadvacátého prosince 2018.“
Pokračujete dál i letos?
„Ano, ale myslím, že ten svůj rekord už asi nepřekonám.“
Jste nadšeným amatérským sportovcem, ale kromě hokeje a dalších sportů také fanouškem rockové muziky. Ve vašem případě to jde dobře dohromady, na některé akce běháte…
„Ano, občas na nějaký ten koncert, nejvíc ale na sportovní zápasy. Mám rád hlavně skupiny Dymytry a Traktor. U první si vedu statistiku, za posledních 63 měsíců jsem byl na 57 koncertech. Občas si vyběhnu třeba z Litvínova do Děčína po celé červené krušnohorské magistrále. Většinou na basket, mám ho moc rád. Jako kluk jsem ho chtěl hrát v Mostě, ale pro malou výšku mě nevzali.“ (Hned po našem rozhovoru se Karel oblékl a vybíhal pro změnu na basketbalový zápas do Ústí).
A co vaše dřívější atletická minulost?
„Asi dva roky jsem byl členem litvínovského oddílu. Už dřív jsem se dal kvůli pochodům na turistiku a vstoupil do tehdejšího KČT Chemopetrol Litvínov (dnes KČT Litvínov, pozn. aut.). Již někdy v roce 1978 jsem šel první padesátku a v roce 1980 poprvé stovku. Pustili mě ke startu, i když mi bylo teprve čtrnáct, jinak se smělo až od osmnácti. Pak jsem začal běhat. Přece jen je to rychlejší a víc se mi to líbilo. V roce 1986 jsem běžel svůj první maratón v Košicích.“
Ten velký, tuším, že se jmenoval Mezinárodní maratón míru?
„Ano, přesně tak. Měl jsem za sebou ty dálkové pochody, padesátky, stovky, tak jsme si s pár kluky z Litvínova a z Mostu řekli, že to zkusíme. Čas jsem měl 2:59:40. Maratónů mám na kontě 74. Na nejbližší se chystám osmého června do Jirkova. Ale běhal jsem i ty delší tratě, až po stovku.“
Zkoušel jste to i v zahraničí? Můžete se pochlubit nějakými úspěchy?
„Mým největším úspěchem na stovce je třetí místo na mistrovství České a Slovenské republiky v Žilině v roce 1995. Byl to společný přebor Čechů a Slováků. Naměřili mi čas 7 hodin a 46 minut. Běžel jsem taky dvakrát stovku v Bielu ve Švýcarsku, v letech 1990 a 1991. Podruhé jsem byl v čase 7:53 jednadvacátý z dvou tisíc běžců a nejlepší z Čechů. Třikrát jsem běžel v Itálii závod Florencie – Faenza.“
Pojďme se ještě vrátit k vašim výstupům na Loučnou. Co zajímavého jste během nich viděl?
„Příroda je vždycky jiná, vlastně každé roční období je tam krásné. Hlavně západy a východy slunce jsou kouzelné. Východů jsem tam viděl dvaapadesát, západů patnáct.“
Kvůli slunci běháte tak brzy nebo naopak pozdě večer?
„Ano, třeba už ráno ve čtyři. Někdy nahoře i přespím. Jak? Jen tak, ve spacáku. Občas je nás tam i víc. Stojí to za to. Nocí na Loučné mám jednadvacet, první byla v květnu. Zrovna v noci na první letní den, z dvacátého na jednadvacátého června, tam byl se mnou jeden paraglidista z Ústí nad Labem a pak mi poslal mailem fotky východu slunce. To jsem byl moc rád, měl lepší foťák než já.“
Kolik vám trvá jedna cesta?
„Padesát minut až hodinu.“
Běháte nahoru i v mrazu?
„Jo. Třiadvacátého února bylo mínus šestnáct. Ale spím tam jen v létě, i když mám spacák do mínus deseti či patnácti.“
Kromě hokeje jste velkým fandou i dalších sportů.
„Hlavně cyklistiky, sám taky trochu jezdím. Navštívil jsem osmnáct etap Giro d Italia, šestnáct na Tour de France a dvě na španělské Vueltě. Kvůli olympiádě v Barceloně v roce 1992 jsem odešel po pěti letech z litvínovské chemičky, kde jsem se vyučil, na dráhu. Po ní jsem se dostal s kamarádem Zdeňkem Borovcem, taky nádražákem, i na zimní olympijské hry do Lillehammeru o dva roky později. Lístky na jednotlivé akce, hlavně na hokej, jsme si kupovali docela draze, takže bylo příjemné za cestu ušetřit. Tenkrát tam bylo Čechů pomálu, mě zabrala v přímém přenosu i televize.
Barceloně ve fotbale fandím, byl jsem proto moc šťastný, když jsem se dostal na její stadión Nou Camp a viděl tam fotbalové finále olympiády Španělsko – Polsko 3:2. Pětadevadesát tisíc lidí, to byl zážitek…“
Jak se tak daleko vlakem jezdí?
„No, složitě… V roce 2012 jsem běžel v Barceloně maratón. Měl jsem čas 3:07 a byl devátý z Čechů. Běželo nás celkem dvacet tisíc. Jel jsem tam čtyřiačtyřicet hodin a přestupů bylo čtrnáct… Ale cesta jen za dvě stovky. To už je pryč, teď pracuju jako elektrikář na bagru dolu Maxim Gorkij v Severočeských dolech.“
