Dlouhá Louka - Parkujete někdy v zimě na Dlouhé Louce v Krušných horách? Navštívili jste tamní restauraci či jste se ubytovali v penzionu Rozcestí? Vyjeli jste tam někdy do bílé stopy?
Pak jste se setkali s prací Romana Fišera, majitele penzionu a provozovatele parkoviště i tvůrce stop pro běžkaře v jedné osobě.
Jste sportovec?
„Běhal jsem na běžkách závodně v lyžařském oddíle CHZ Litvínov. Měli jsme malý běžecký okruh v Litvínově na Loučkách, upravovaný skútrem, v trojúhelníku mezi tehdejším Strahováčkem a dnešními restaurací Koliba a budovou Lesní správy. Trénovali jsme taky na Klínech, zázemí bylo v chatě dnešního Emeranu 2. Ta byla běžecká, zatímco Emeran dříve sloužil sjezdařům. V osmnácti letech jsem přešel do Baníku Osek. Běhal jsem na lyžích „laufy“, padesát nebo sedmdesát kilometrů. Taky jezdím na kole, maratóny a delší trasy.“
Dříve jste pracoval v dnešním Unipetrolu. Jak se zrodil nápad na výstavbu penzionu nejen na Dlouhé, ale vlastně tehdy tak trochu i na zelené – louce?
„Bylo to opravdu na zelené louce. Napadlo mě to někdy v roce 2003 nebo 2004. Inspirací byly naše návštěvy podobných míst v zahraničí, třeba v Ramsau. Vnímal jsem, že tady u nás propojené areály se stopami chybějí. Vlastně areály a stopy tu chyběly vůbec. Nikdo stopy pořádně neudržoval, o něco se snažili jen kluci na Novém Městě. Říkal jsem si, že Dlouhá Louka je celkem ideálně položená, jak výškově, tak srážkově. Vypozoroval jsem, že kolem Loučné a Flájí je srážek víc než jinde. S cílem poskytovat komplexní služby ve formě ubytování, občerstvení a stop jsem proto založil Krušnohorský klub. S projektem Dlouhé Louky jsem oslovil různé subjekty a sehnal finance. Pomohli hlavně Ústecký kraj, ČEZ a městské úřady v Oseku, Duchcově a Bílině. Z těchto prostředků jsem mohl koupit rolbu. Později v mé agentuře vznikla Krušnohorská bílá stopa, která si dala za cíl vytvářet, upravovat, udržovat a také propojovat běžecké stopy a trasy mezi jednotlivými středisky. S kamarády Pepíkem Dlouhým z Klínů a Tondou Herzánem z Lesné jsme se stali třemi zakladateli. Posléze KBS zahrnovala až šest středisek, ještě s Novým Městem, Petrovicemi a Adolfovem. Nyní pět. „Na svědomí“ máme třeba i přeložení jihobřežní části obory kolem Flájí, toho nového oplocení. Sháněli jsme zdroje na ministerstvu zemědělství a podobně. Myslím ale, že města trochu hřeší na to, že to zvládáme. Až jednou skončíme, tenhle model myslím přestane fungovat. V podhůří Krušných hor od Chomutova po Ústí žije skoro půl miliónu lidí. Řada jich do hor jezdí, ale o ně a o podmínky se starají vlastně jen osamocení jednotlivci, ne města. My bychom měli být vykonavateli, ne jedinými garanty.“
To spojení „tak trochu“ nebylo v předchozí otázce použito náhodně. Na stejném místě jako dnes váš penzion Rozcestí už dříve hospoda stála… Věděl jste o ní?
„Ano, ze starých pohlednic jednoho sběratele a od místních pamětníků. Jmenovala se Gasthaus Tremfriedel, podle majitele. Nakonec jsem mluvil i s vnučkou původních majitelů. Z osmdesáti procent jsme stavěli na stejném půdorysu, na základě sond, které objevily i původní sklepy.“
Kdy jste otvíral a kdy začal upravovat stopy?
„V roce 2008 byl penzion v provozu. Rolba přijela na Dlouhou Louku už 12. listopadu 2007. A hned jsem začal jezdit. Pamatuji si to přesně, protože desátého až dvanáctého listopadu tehdy napadla spousta sněhu, nad osm set metrů to bylo nějakých sedmdesát centimetrů. Po koupi rolby jsem s Němci řešil její rozebrání a přepravu do Čech. Najednou zasáhla vyšší moc a tak stroj přijel – teď už to snad mohu říct – po vlastní ose. Z německé Saydy, která je šest set metrů vysoko a kde napadlo třicet čísel. Ušetřil jsem tak pěkných pár tisíc za transport.“
Rolbu jste pořídil z vlastních peněz?
„Ne, z darů a vlastních zdrojů. Hlavně kraj je rozhodujícím poskytovatelem, ale ne dostatečným, schází zde větší zapojení měst a obcí. Vždyť stopy užívají převážně obyvatelé podhůří a kraje.
O jakou rolbu jde a za co se dá pořídit?
„Je to značka Pisten Bully 160 Kässbohrer, stála 1,6 milionu korun plus nějaké příslušenství. Byla tehdy deset let stará. Nová vyjde na 4,5 až 5,5 milionu, podle výbavy. Životnost je deset až dvacet let. Tahle rolba nám slouží už přes deset let, protože je garážovaná a starám se o ní, včetně předsezónního a posezónního servisu. Stát venku, už by bylo po ní. Jen UV záření s gumovými hadicemi udělá svoje. Servis specializovanou firmou po sezóně (před sezónou si ho děláme sami) vyjde minimálně přes dvacet tisíc, větší opravy více jak sto tisíc. A to je jen prohlídka a kontrola, mohou se objevit závady. Hlavně ať neprasknou pásy, to je hned třeba tři sta tisíc.“
Jak je to s dotacemi na úpravu stop?
„Hlavní prostředky máme stále od Ústeckého kraje, ale není to ani polovina nákladů a také jen dvě třetiny toho, co jsme dostávali dřív. Navíc každý rok musíme o finance poměrně složitě bojovat. Proto jsem taky letos třeba zdražil parkovné, byť snad ne o moc. Je to stále myslím minimum, v zahraničí se platí i za vstup do stopy, taková „loipenka“ stojí osm až deset euro. Čili jeden den ve stopě tam vyjde třeba na 250 korun, zatímco u nás na osmdesát. V rolbě máme všichni z KBS zařízení GPS, kvůli transparentnosti vůči kraji. Ten nás přitom vydává za své rodinné stříbro podobně jako Českosaské Švýcarsko nebo akci Dočesná v Žatci, ale stále jsme v roli prosebníků. Plná sezóna u nás trvá dva a půl až tři měsíce, za tu dobu najedu okolo tisíce kilometrů.“
Jak dlouho trvá úprava všech 62 kilometrů tratí?
„Minimálně šest a půl hodiny, maximálně dvanáct. Záleží na tom, jaký je sníh a jaká je jeho vrstva. Na těžším a vlhčím sněhu to jde pomaleji, hlavně kolem Flájí. Tam je větší vlhkost a sníh se třeba i lepí.“
Jak taková jízda v noci vypadá? Rychlost, zastávky, potíže…
„Jedu maximální rychlostí 13 až 14 kilometrů za hodinu, v průměru tak osmičkou. Každý padlý strom či ulomená větev na trase znamená zastavit, vzít si rukavice a místo pohorek pokud možno obout holínky, jinak je člověk hned mokrý. V nich se ale zase nedá řídit. Pak vystoupit z kabiny, přeřezat motorovou pilou co je třeba, odstrčit rolbou nebo odtáhnout lanem kmen a nadělat menší kusy. Průměrná rychlost pak spadne na pět-šest kilometrů. Při jízdě máte pořád zaměstnané všechny smysly i obě ruce. Jednou rukou joystickem ovládám radlici vpředu, druhou frézu vzadu, dál přítlak do stopy, naklápění „uší“ (kraje radlice, pozn. aut.) a podobně. Přibírat sníh nebo ho zas „odplivnout,“ pozorně sledovat úzkou cestu... Taky k tomu patří jednat s Lesy České republiky o povolení k vjezdu a řešení prořezávek. S jinými institucemi pak o různých výjimkách, s dopravní policií a „Suskou“ (Správa a údržba silnic, pozn. aut.) o uzavření silnice, s životním prostředím, s Povodím Ohře o ochranném pásmu a podobně.“
Foto: archiv R. Fišera
Kdy obvykle vyjíždíte?
„Někdy kolem desáté večer, protože v tu chvíli vím, že už bych neměl potkat žádného „čelovkáře“. Stopa pak stačí nad ránem vyzrát, vymrznout a taková vydrží v perfektním stavu celý den, i déle. Ale kdybych skončil až třeba v devět ráno, nebo naopak ráno začal a odpoledne za světla skončil, vjede do stopy nějaký nedočkavec příliš brzy, čili hlavně v noci, kde třeba i plaší zvěř, a zničí tím stopu pro stovky dalších lidí. Proč? Jednotlivé vrstvy musí nasát vzdušnou vlhkost a krystaly se spojit, jinak se rozpadnou a stopa povolí. Čím větší je mráz a sušší vzduch, tím déle to trvá.
Ona je prostě stopa a stopa. Opravdu zkušení běžkaři u nás kvalitu poznají.“
Dá se vyčíslit, kolik jedna úprava stojí?
„Včetně amortizace stroje, času a platu strojníka, nafty a ostatních věcí vyjde jeden kilometr tak na pět set a více korun...“
…plat strojníka – znamená to, že někoho najímáte?
„Ne, jen jednou nebo dvakrát jel za mě jeden kolega, když jsem opravdu nemohl. Ale vlastně to do nákladů taky patří. Raději jezdím sám, protože kdyby se něco stalo, stejně jako vlastník musím dát já co nejrychleji všechno dohromady. Náklady jsou v podstatě fixní, ať je dobrá sezóna nebo ne.“
Jak to sám zvládáte, při starosti o restauraci a další věci? Navíc bydlíte pod horami, v Oseku…
„No, prostě musím… Být zkrátka všude, kde je zrovna potřeba. Nahoře nebydlím, ale mám možnost tam přespat. Je to náročné. Jet si zaběžkovat někam jinam se s rodinou nedostanu. To je ta oběť. Ale já to beru tak: buď to dělat pořádně, nebo vůbec. Letos jsem neběžkoval ani jednou. Upřímně – když skončím já nebo mí kolegové v jiných střediscích, myslím si, že už to nikdo jiný dělat nebude. Jinde totiž takové areály provozují města. Kdyby to přestali dělat třeba v Bedřichově, myslím, že by tam starosta přestal být starostou.“
Tím, že upravíte stopy, vlastně zabezpečíte návštěvnost provozovatelům hotelů, penzionů a restaurací na trase. Podílejí se majitelé nějak na provozu rolby?
„Ne a přiznám se, že jsem to ani nezkoušel. Nemám na to dnes už to nadšení a chuť. Spíš přišlo vystřízlivění z některých lidí. Podotýkám, jsou to procenta. Ale oni ne že nejsou vděční, ještě jsou schopní hanit. To je ale v každé společnosti a nemá cenu to řešit. Ještě, že aspoň restaurace si žije svým životem, ta si na sebe zkrátka musí vydělat sama.“
Byla letošní zima extrémní, výjimečná? Množstvím sněhu, popadaných stromů?
„Možná vás překvapím, ale nebyla. Výška sněhu třeba ani nešla přes metr. Sleduju to patnáct let podrobně a i dříve jsem to vnímal, tak mohu porovnávat. Trochu potíž byla se stromy. Do sněhu na větvích zapršelo, vytvořil se tam led, všechno ztěžklo a pak proto i padalo, zejména když se přidal vítr. Jinak se ale na horách všechno řídí počasím. Kolik napadne sněhu a jaký je. Jestli fouká nebo ne. Pro příklad: když je sníh prachový a k tomu se přidá vítr, upravovat se nedá. Taky je důležité vědět, kdy přijde obleva, kdy mráz, jak to bude s počasím na víkend, v týdnu a podobně.“
Minulou zimu nejezdil na Dlouhou Louku skibus, proč?
„Autobus i pluh, to souvisí, se musí někde otočit. Na zadním parkovišti, které mi město nabídlo za pronájem, který teď vypovídám, parkují chataři na karty. Ty jsem tam pustit musel, pokud vůbec vzadu bylo místo. V zimě se navíc kvůli sněhu kapacita parkoviště zmenší na deset–patnáct aut a chybí prostor. Nemůžu kromě jiného ještě dotovat provoz skibusu, o to se musí postarat města. Já pro jejich obyvatele dělám myslím dost. Pokud vím, zadní parkoviště by se teď mělo pro veřejnost úplně uzavřít včetně chatařů a sloužit jen jako točna pro bus a pluh.“
Jak velkým problémem jsou pro vás čtyřkolkáři?
„Nejen oni, také řidiči offroadů, kteří si na prvním sněhu chtějí „namastit ego“, než je ho tam půl metru a oni zapadnou. To je problém po celé republice. Objíždějí závory, vytrhávají je… Když se tam objeví někdy ve tmě o půlnoci, je těžké je identifikovat, tady by měla víc pomoci policie. Pěšáci vám rozbíjí stopy, pejskaři také, navíc tam jejich miláčci cosi zanechají a rolba to pak ještě roztáhne, takže to nic pěkného není. Také lidi s kočárky se chtějí projít a do závějí nepůjdou. To všechno k tomu patří, i když to mrzí.
Také lyžaři se navzájem sobě ne vždycky přizpůsobí, bruslaři a klasici. Rolba je stavěná tak, že se vedle sebe klasik a skejtař vejdou. Ale někdo bruslení rukama neutáhne, nebo je těžší sníh, tupý sníh, nebo větší kopec. On pak nemá skluz, musí nohama víc zabírat, má tím pádem širší záběr a vjíždí do stopy. No ale – kdybych to nechtěl dělat, tak to nedělám... Jen to prvotní nadšení z nás možná trochu mizí. A podnikání u nás je kvůli administrativním překážkám a různým kontrolám čím dál složitější.“
Jak dlouhou máte vlastně sezónu?
„Když sníh roztaje, máme pauzu, vlastně jedinou v roce. Ale už na Velikonoce chceme zase otevřít. Pak jsou tu až do podzimu cyklisté, pěšáci, výletníci, motoristé. V říjnu začnou hony, to ubytovávám myslivce. Slabší je trochu listopad, ale to už začínají třeba podniková školení. Pak jsou vánoční večírky a jdeme zase do plné zimní sezóny…“
Tak hodně šťastných kilometrů všem na kole i na běžkách!
- Více o areálu na: penzionrozcesti.eu
