Litvínov - Mládežnický hokejový reprezentant Jan Tábor odehrál v nabité konkurenci osmdesátých let přes stovku utkání v naší nejvyšší hokejové soutěži. Mostecký rodák vyrůstající v Litvínově se v roce 1984 rozhodl k emigraci. Působil v American Hockey League a posléze řadu let v Německu. Nyní už delší dobu žije a pracuje znovu v Litvínově. Jeho sestra Alice byla manželkou úspěšného litvínovského trenéra mládeže Milana Krále staršího.
Pestrý život Jana Tábora rekapitulujeme v následujícím rozhovoru.
Jste ročník 1963, vyrůstal jste tedy v silné litvínovské hráčské generaci. Vaším vrstevníkem a spoluhráčem byl i Vladimír Růžička. Bylo tehdy těžké prosadit se do ligové sestavy?
„Hrál se mnou taky Karel Slunéčko, později přibyli Kamil Prachař, Petr Rosol... Konkurence v áčku byla opravdu veliká. Tehdy ještě hrál Ivan Hlinka, končil Josef Ulrych, byli tu Kýhos, Kokrment, Hübl, Chabroň, Opačitý… Přesto jsme celkem brzy jako bažanti dostali od trenérů Josefa Hlinky a Františka Důma šanci.
S Vláďou Růžičkou jsme byli na soustředění osmnáctky v Teplicích a najednou nám zavolali, že máme přijet hrát za áčko. Měli marodku, tuším, že Vláďa Kýhos si zlomil ruku. Růža nastoupil místo něj, hned v prvním střídání dal gól a už v té lajně zůstal. Já hrál první zápas v sedmnácti letech na křídle v útoku s Ivanem Hlinkou a Milošem Tarantem. Dal jsem i nějaké góly – vedle Ivana Hlinky to nebylo tak těžké… (úsměv). Nastupoval jsem celou poslední čtvrtinu základní části a další rok jsem pak hrál s Petrem Klímou a „Kebou“ Jeřábkem, tvořili jsme takový třetí čtvrtý útok.“
Jak se vaše kariéra vyvíjela dál?
„Jak jsem říkal, byla tu tehdy značná konkurence, ještě třeba Karel Svoboda a další. Já měl navíc smůlu. Byl jsem v reprezentační „dvacítce“, hráli jsme zápas v Praze na Spartě a dostal jsem krosček do zad. Močil jsem krev a musel kvůli tomu zůstat v nemocnici. Přišel jsem tak o nominaci na mistrovství světa v Rusku, což mě dost mrzelo, kluci tam navíc získali stříbrné medaile. Dostal jsem pak povolávací rozkaz na vojnu do Trenčína. Předtím jsem se ale oženil a s manželkou jsme na příslib odjeli na dovolenou do západního Německa. Tam mě kontaktoval agent Crha, který žil v Kanadě a v Německu měl agenturu. Navázal se mnou kontakt a vlastně mě přemluvil, abych zkusil hrát hokej v Americe.“
Takže do Německa jste odjížděli ještě vůbec nerozhodnuti emigrovat?
„Ano, přesně tak. Neměli jsme s sebou nic. Rozhodli jsme se, že to zkusíme, zůstali venku a odjeli do Kanady, do Edmontonu. Manželka se k tomu stavěla tak, že nám v Litvínově nic nechybí, ale že bychom mohli zkusit něco nového. Nechala to více méně na mě.“
Měl jste šanci dostat se do NHL?
„Měl, ale trochu jsem naletěl agentům, panu Crhovi a ještě jednomu Slovákovi, jméno si teď nevybavím. Nebyl jsem draftovaný a nevěděl, že proto NHL hrát nemůžu a musím na farmu. V Edmontonu se mě ujal Jarda Pouzar, který tam hrál. Hodně mi pomohl. Odehrál jsem přípravu za Oilers, nastoupil v sedmi-osmi zápasech, i s Gretzkym, Kurrim a dalšími hvězdami. Přišel jsem do mužstva, které třikrát za sebou vyhrálo Stanley Cup a bylo doslova nabité výbornými hráči. Pro mě velká škola. Docela se mi dařilo, dal jsem i nějaké góly a myslel si, že v týmu zůstanu. Pak mě ale přeložili do týmu Nova Scotia v Halifaxu, kde jsem hrál AHL. Podepsal jsem kontrakt na tři roky s Edmontonem, v němž ale stálo, že když budu příští rok draftovaný, což bylo pravděpodobné, tak veškeré peníze, co jsem tam vydělal, budu muset Edmontonu vrátit. Dal jsem tu smlouvu právníkovi, který se začal s klubem soudit. Oni mě hned propustili a já se ze dne na den ocitl na dlažbě. Obrátil jsem se proto na Riche Wintera, který dělal agenta Haškovi a dalším dobrým hráčům. Ten mi sehnal angažmá v Evropě. Mohl jsem jít do Švýcarska nebo do Německa a rozhodl se pro Německo.
Začala tak vaše úspěšná evropská anabáze…
„Odešel jsem do Západního Berlína. Ten byl tenkrát uzavřený, nebrali tam žádné emigranty. Musel jsem proto s tlumočníkem absolvovat výslech u Francouzů, Angličanů… A prokázat, že jsem byl ve své zemi stíhaný a že jsem měl důvod emigrovat. Hodilo se i to, že byl táta po osmašedesátém roce vyloučený. Musel se prostě najít důvod, proč jsem emigroval a proč chtěl zrovna do Berlína. Radili mi v tom i lidi z klubu.“
Rozhodnutí opustit republiku, rodiče, přátele a známé, se tenkrát jevilo na celý život. Muselo být proto hodně obtížné. Konzultoval jste ho s někým?
„Byl jsem ještě z Německa v kontaktu s rodiči, kteří byli z našeho rozhodnutí zůstat venku dost šokovaní. Táta za mnou jel, aby mě ještě aspoň naposledy viděl. Dostal propustku s tím, že se mě pokusí přesvědčit k návratu, ale z tohoto pohledu to bylo jen formální, chtěl mě hlavně ještě vidět. Netušili jsme, kdy se uvidíme znovu.
Naše odloučení nakonec netrvalo tak dlouho. V Berlíně jsem byl od roku 1985 tři roky. Na jakousi průkazku tehdy bylo možné jezdit metrem do východní části města. Platila jako vízum na 24 hodin. Tak jsme se s rodiči už za rok za dva vídali třeba na obědě.“
Jak se vám v Berlíně dařilo?
„Byli jsme tam spokojení. Narodil se nám tam také syn, který dnes žije v Americe. Vystudoval vysokou školu v Německu a nyní přednáší na univerzitě v Providence. Tím, že jsem se vrátil do Evropy, nesměl jsem nejprve osmnáct měsíců hrát. Jen jsem trénoval a v létě se i trochu věnoval tenisu. Hodilo se mi, že jsem v Litvínově tenis hrál. Majitel klubu byl vášnivý tenista, hrál jsem s ním i trénoval nějaké lidi, co mi domluvil. V klubu na mě čekali, chovali se velmi dobře a korektně.
Šel jsem vlastně do druhé ligy a vystřílel jim pak postup do první, do tehdejší bundesligy. Dal jsem okolo sedmdesáti gólů za sezónu. Tehdy to byl Preussen Berlín, později Capitals. Nakonec udělali bankrot, to už jsem byl ale pryč.“
Další vaše německá působiště?
„Odešel jsem do Norimberku, kde působili jako cizinci Pavel Richter a František Joun. Mužstvo trénoval sparťan Brdička. Byla tam dobrá parta a vydržel jsem tam pět let. Po roce 1991 jsme se rozešli s manželkou a chtěl jsem i proto změnit prostředí. Odešel jsem do Weisswasseru. Tam tehdy působil dnešní ředitel extraligy Josef Řezníček a jako trenér pan Haber z Plzně. Pak přišel kouč Jiří Kochta. Toho jsem si vzal později jako trenéra do Drážďan.“
V Drážďanech jste se stal jako jeden z mála českých hráčů v zahraničí i funkcionářem. Jak se to seběhlo?
„Docela náhodou… Jednou jsme seděli s nebožtíkem kamarádem Frantou Procházkou u něj doma, když hrál v Německu a on mi říká: žiješ tady, umíš německy, máš kontakty, proč neděláš agenta hráčům? S Vláďou Růžičkou, agentem Petrem Svobodou (nezaměňovat se střelcem zlatého gólu z Nagana, pozn. red.) a Jakovenkem jsme to rozjeli. Bylo mi ale teprve pětatřicet a říkal jsem si, že bych si mohl ještě někde kousek od Česka zaplácat hokej. Tak jsem zavolal do Drážďan. Hráli tehdy nízkou soutěž a prezident mi říkal, že je zájem na tom, aby klub hrál vyšší „oberligu“. Ale že na to nemají mužstvo. To byla voda na můj mlýn. Nabídl jsem mu sestavení týmu a že bych dělal něco jako hrajícího manažera. Tak jsme se domluvili. Postavil jsem tým, sezónu ještě hrál a dostali jsme se hned do play off. Všichni byli nadšení. Zpočátku tam na hokej chodilo pár set lidí, na konci sezóny už dva tisíce. Pak jsme postoupili a dařilo se nám. Do toho přišla velká voda – povodeň, která stadion zaplavila. Musel se postavit nový, což bylo vlastně dobře, protože teď je tam krásná moderní hala. Klubu a hlavně mládeži slouží dvě plochy. V Drážďanech jsem působil deset let a nakonec dělal i „geschaftsführera“, cosi jako šéfa klubu.“
Kdy jste se rozhodl vrátit do Čech a proč?
„Od roku 1991 máme s otcem v Litvínově v Zámecké ulici firmu na dovoz a prodej ovoce a zeleniny. Snažíme se nabízet kvalitní zboží a docela se nám daří. Specializujeme se hlavně na brambory, česnek a cibuli. Baví mě to. Zavážíme školy, školky, restaurace, jezdíme třeba až do Prahy, do hotelů. Táta si navíc vždycky přál, abych to po něm převzal. To byl jeden důvod k návratu. Druhý byl rodinný, kvůli dceři, kterou mám se svou druhou životní partnerkou.
Jsem teď v mé třetí životní třetině. První byl hokej tady, druhou život v Německu. Třetí je teď, nová rodina a podnikání v Čechách. Mám manželku Andreu a sedmiletého syna Fabiana, který hraje tenis. Doufám, že tohle všechno bude v mém životě třetí třetina i prodloužení zároveň.“
Nabídka z litvínovského hokejového klubu vám nikdy žádná nepřišla?
„Jednou ano. Když skončil Vláďa Macholda, volal mi pan Hojer, zda bych v klubu nechtěl pracovat. Ve funkci asi něco jako sportovní manažer. Ale odmítl jsem s tím, že se věnuji firmě a hokej už asi dělat nebudu.“
Co jste říkal současným výsledkům Litvínova?
„Byl jsem trochu zklamaný. V roce 2015 se udělal titul a dalo se tušit, že to pak bude těžké. Hrálo se o záchranu, po roce pak znovu. Před touto poslední sezónou se mi zdálo mužstvo docela silné. Nakoupili se podle jmen dobří a zkušení hráči, takže jsem čekal, že tým bude hrát minimálně střed tabulky. Ale nějak to neklapalo. Začali dobře, byli první. Pak se to zlomilo. Nevím proč, nedokážu si to vysvětlit, ale výkony už nebyly dobré. Nevidím do toho, v čem byly problémy, zda v kabině nebo jinde. Každopádně si myslím, že mužstvo mělo na víc, než ukázalo. “
Na závěr: jak se vám v Litvínově podniká?
„Pro nás není optimální, že v každé čtvrti už jsou dnes velkoobchody. Koncentrujeme se hlavně na ty tři zmíněné potraviny a nakupujeme u sedláků. Brambory třeba jak v Čechách, tak v Německu, kde mám z doby svého působení kontakty. Jedná se prakticky o biopotraviny. Na podzim přidáváme jablka, která bereme ze Židovic. Podmínky pro činnost nejsou ideální, ale nestěžuji si. Je to ok. Tím, že se snažíme o kvalitní zboží, lidi si k nám navykli chodit a chodí stále. I teď, když je příjezdová silnice v rekonstrukci.“
