Ostrov - Téměř 40 let je s ostrovskou nemocnicí spjato jméno Heleny Piškaninové. Začínala jako sestřička na porodním oddělení, v průběhu let se její kariéra vyvíjela, až se z ní před jedenácti lety stala hlavní sestra zdejší nemocnice.
Je stále její dobrou duší a v profesní hierarchii také náměstkem, který řídí téměř 400 zaměstnanců. Nyní se rozhodla odejít do důchodu a v těchto týdnech si tak vychovává svou nástupkyni Lenku Dlouhou, ta zde pracuje od roku 1995, kdy přišla jako čerstvá maturantka z východoslovenských Košic.
„V nemocnici pracuji od 16. července 1979, což je více než 39 let. Začínala jsem jako porodní asistentka a instrumentářka na gynekologicko-porodnickém oddělení. Nastoupila jsem do nemocnice hned po škole. Vystudovala jsem gymnázium a poté absolvovala dvouletou nástavbu. Po deseti letech jsem se stala vrchní sestrou na porodnici, 11 let jsem náměstkem,“ shrnuje ve zkratce svou kariéru Helena Piškaninová.
Do zdravotnictví ale nesměrovala cíleně. Na gympl šla s tím, že potom půjde učit. To jí ale nakonec rozmluvila její matka, která pracovala jako vychovatelka. „Nástaveb tolik nebylo, na vysokou jsme nechtěla, tak jsme si s kamarádkou vybraly porodní bábu. Ostrovská porodnice byla vyhlášená, velice moderní a přívětivá k pacientkám a tak jsem dělala tuto práci ráda a vzala si ji za své,“ uvádí. Dnes je podle ní situace jiná, řada holek si chce jen udělat maturitu a pak z oboru úplně odejdou. Z dvaceti lidí v ročníku jdou do nemocnice čtyři. Někteří pokračují ve studiu na vysoké a někteří odchází pracovat úplně mimo obor.
Systém vzdělávání sester je podle ní nastavený špatně. Vysokoškoláci mají jít dělat k lůžku tu běžnou ošetřovatelskou péči, která je potřebná nejvíce. „To už dělat většinou nechtějí, mají vyšší ambice. Problém jsou i státní maturity, řada sester neudělá maturitu. V nemocnici na ně čekáme, ale ony třeba o bod neudělají maturitu z angličtiny nebo matematiky,“ srovnává.
Během své kariéry měla to velké štěstí, že se zaváděla řada novinek, došlo ke klíčovým změnám ve zdravotnictví, k radikálním přerodům odborných postupů. „A já byla ráda, že jsem u toho!“ doplňuje. Ostrovské nemocnice byla dříve součástí Okresního ústavu národního zdraví Karlovy Vary. Jako nemocnice na periferii byla vždy trochu popelkou. V roce 1994 se stala jednou z prvních privatizovaných nemocnic v kraji.
„Od té doby jsme byli vždy zvyklí na to, že nemáme nic navíc, než to, co si vyděláme. Neexistovalo, že by nám někdo dal dotaci, oddlužil nás a my jsme z toho žili. Oceňuji také, že je nemocnice otevřenější v rámci komunikace se zaměstnanci. Věci, které by se dříve tutlaly, se nyní řeší otevřeně a je možné je ovlivnit. Každý má možnost něco změnit. Se vstupem Penty se zúžil management, který musí být ještě pružnější a efektivnější,“ uvedla.
Jako náměstek pro ošetřovatelskou péči již zažila minimum sesterské práce. Především byla personalista, ekonom, psycholog, hygienik, archivář, projektant, manažer kvality, motivátor. Teď se vše učí Lenka Dlouhá, která do Ostrova přišla v roce 1995 díky náborové akci z východoslovenských Košic s jednou taškou v ruce. Zhruba po pěti letech vždy potřebovala změnit oddělení, odbornost. Vždy to vnímala jako další profesní posun, ze kterého poté čerpá.
„Musím si osvojit mnoho vyhlášek, tabulek, ekonomické a manažerské činnosti, a především se seznámit se všemi provozy v nemocnici. Ale byla to příležitost, chtěla jsem ji využít. Jsem zvyklá přijímat výzvy. Přihlásila jsem se do výběrového řízení, procházela postupně jednotlivými koly a nakonec mě vybrali, což mě upřímně překvapilo,“ uvedla Lenka Dlouhá, která pracovala jste jako vrchní sestra na oddělení ventilační péče a DIOP II.
Neskutečně ji vždy potěšilo, když se pacient zbavil ventilátoru. I když je ve vyšším věku, tak mu v Ostrově správnou péčí zásadně zlepšili kvalitu života. Je pak radost vidět, když je vděčný a napíše šikovným sestrám děkovný dopis nebo pozdrav.
Za svůj profesní život zažily obě mnoho neuvěřitelných okamžiků. Těžko vybírat. „Opravdu hodně. Ale třeba jsem zažila porod postižené spolužačky, děti se k ní nechovaly hezky, smály se jí a možná i slovně šikanovaly, neměla jednoduché dětství. Pak si našla manžela s podobným hendikepem. Dítě se jim narodilo úplně zdravé, porod byl velice emocionální. Maminka si porod velice užila a my jsme to s ní všichni obrečeli,“ vzpomíná Helena Piškaninová.
A jak se její nástupkyně dokáže oprostit od pracovních problémů ve svém soukromí? „Naše povolání je i posláním, pomáhající profese vždy ovlivní profesní a osobní život. Je důležité naučit se odosobnit od emocí, které zažijete v práci, a nepřenášet je do osobního života. Je důležitá psychohygiena, odreagování se,“ uzavírá Lenka Dlouhá.
